Sítotisk – jedinečná tisková technika
 

Sítotisk je fascinující směs protikladů. Na jedné straně je to zcela jednoduchý postup, kdy  potřebujeme pouze síto s malými oky, trochu barvy a nástroj, kterým barvu rozetřeme a protlačíme sítem. Na druhé straně je to vysoce složitý postup, při kterém jsou využívány počítače a nejmodernější tiskové stroje. Na jedné straně je sítotisk náročné umění, kterým tiskař vytváří barevná a jedinečná umělecká díla - serigrafie. Na druhé straně je sítotisk rychlá a přesná průmyslová technika, kterou je možné tisknout náročné motivy na obtížně potiskovatelné materiály nebo vytvářet tlusté vrstvy i z velmi hrubozrnných past.
 Sítotisk je ideální pro malé tak i velké tiskové náklady, kdy lze už tisknout od kusu až po velké série potisků. Je také perfektní pro tenké pružné materiály jako je papír a plastové fólie, samolepící fólie, různé reklamní předměty, textilu nebo pro tlusté, tuhé materiály jako sklo, kov a dřevo. Sítotisk je vždy rentabilní, jak krátkodobě, tak i dlouhodobě. Jsou kolem nás věci, které jinak než sítotiskem udělat nelze.
U předmětů vyrobených z nesavých materiálů používáme barvy dvousložkové. Jedná se o barvy, do kterých se přidává speciální druhá složka - vytvrzovač, barva se v tomto případě většinou nemusí tepelně vytvrzovat. Jediným nedostatkem dvousložkových barev je jejich delší doba schnutí.(až 48 hodin) Jako jedno z mnoha použití lze uvést potisk AL plechu, deštníků, ledvinek, vlajek ale i keramické dlažby a skla.

 Historie sítotisku
 

Sítotisk je pravděpodobně jedna z nejstarších tiskových technik. V různých pramenech můžeme nalézt zmínky o používání šablon pro opakované zobrazení motivu především ve staré Číně. Praktická použití sítotisku jsou také známa ze středověkého Japonska, kde se zhotovovaly šablony pro průtisk ze sítěk z hedvábí nebo lidských vlasů. Na nich se vytvářely motivy pomocí přírodních materiálů, např. želatiny nebo včelího vosku. Na síťku se také přilepovaly šablony z tenkých preparovaných papírů. V devatenáctém  století se používal sítotisk už také ve Francii k potisku jemného textilu. Začátkem minulého století byly ve Velké Britanii patentovány postupy pro tvorbu přímých sítotiskových šablon pomocí vykrývacích roztoků. Zásadní obrat ve vývoji sítotisku nastal až po druhé světové válce, kdy s rozvojem chemie byly také vynalezeny světlocitlivé roztoky pro výrobu sítotiskových forem. Sítotisk se počal používat v průmyslu k potisku obalů, přístrojů, štítků a mnoha dalších věcí, a také se stal rychle uznávaným a oblíbeným způsobem vytváření unikátních a neopakovatelných uměleckých děl. Sítotisk zkusili v nějaké formě snad všichni význační malíři a výtvarníci, ale z těch, kteří se serigrafickými díly proslavili jmenujme alespoň Victora Vasarelyho, Willi Baumeistera a především Američany Richarda Estese (New York - Manhattan) a Andy Warholla